Úvod
* * *
* * *
Antropologie je konec konců hledání toho, co je všem lidem jakožto lidem společné. Když se evropské společnosti v novověku zřekly společného náboženství a postupně uznaly i pluralitu lidských kultur, pokusilo se osvícenství založit společenské soužití jen na všem společném rozumu. Ten se však brzy zúžil jen na účelovou racionalitu a technický kalkul ekonomické účinnosti. Historické havárie 20. století a následná kritika racionalismu potom ukázaly, že je to základ až příliš úzký. Současný význam antropologie spočívá právě v tom, že se snaží vykázat i jiné lidské „konstanty“ či univerzálie, než je Kantovský rozum: všichni lidé mají společnou i stavbu těla a funkce jeho orgánů, společný původ a zděděné vzorce chování, ve všech lidských společnostech můžeme nalézt podobné instituce. Nemohlo by soustavné - empirické i filosofické - studium lidských univerzálií poskytnout i pevnější základ pro to, co je a musí být mezi všemi lidmi závazné? Co si všichni lidé mohou a musí navzájem zaručit, aby vůbec mohli společně jako lidé žít?
Pokud se nám podaří ukázat, že základním charakteristickým rysem člověka je jeho nehotovost, skutečnost, že "nežije, ale svůj život musí vést" jako každodenní úkol, čtenáře snad nepřekvapí, že se v závěru odvážíme poukázat i na to, co je před námi, co nás jako lidi a lidskou společnost čeká. [3] Zde se ovšem rozevírá široký vějíř názorů, hodnocení a postojů, mezi nimiž je ten autorův jen jedním z možných. V konfrontaci s ním si tak může čtenář ověřit, do jaké míry pokročil nejen v pochopení, ale i v samostatném a praktickém přijetí svého vlastního úkolu být či stát se lidskou osobou.
Osoba jako ohrožený druh
Stará moudrost říká, že zdravý člověk je ten, který o svém zdraví nic neví, a tedy o něm ani nemluví. S tématem, jemuž se chceme na následujících stránkách věnovat, je tomu možná podobně: lidé patrně vždycky byli "osobami", jenže o tom příliš nevěděli a rozhodně nemluvili. Je to jen náhoda, že se téma lidské osoby ve filosofii a v psychologii objevuje až v tomto století? Ne že by tu nebylo na co navázat: v umění, v literatuře a v náboženství se jedinečné lidské osoby vyskytují nejméně čtyři tisíce let, [4] ale výslovným tématem se osoba stává až v okamžiku, kdy si lidé začínají uvědomovat, že je jaksi ohrožena.
Toto ohrožení přichází nejméně ze dvou stran. Na jedné straně je to vznik masových společností, které se nutně komplikují a byrokratizují, a tedy nahrazují osobní vztahy neosobními. To není samo o sobě žádná chyba: finanční úřad nebo zdravotní pojišťovna nemohou s každým z nás navazovat osobní vztahy - a nikdo by o to ostatně ani nestál. Právě institucionální, neosobní vztah je zde zárukou rovného přístupu a dokonce ochranou proti případné zvůli a korupci. Jenže těchto neosobních vztahů v moderních společnostech prudce přibývá - a stejnou měrou slábnou a řídnou vztahy osobní, to jest ty, kde vystupujeme jako nezaměnitelní jednotlivci čili osoby. Ovšem osoba, jak ještě uvidíme, není nějaká hotová, trvalá věc, ba ani daný rys, nezávislý na okolnostech: osoba vzniká a udržuje se jen tam, kde jsou osobní vztahy. Když jich povážlivě ubývá, jako by slábla i osoba sama: jsem-li všude jen občanský průkaz a rodné číslo, jsem to ještě já ? Nebo možná přesněji: co potom znamená "já"?
Vážnost této hrozby vystoupila teprve v okamžiku, kdy se nové situace "oslabené osobnosti" pokusili využít totalitní diktátoři. Ještě než byli Židé v koncentračních táborech fyzicky zabíjeni, měli být zbaveni své lidské osoby: na zubožených postavách ve stejných hadrech, označených a oslovovaných zásadně svými čísly, už vskutku nebylo snadné rozpoznat, že se jedná o lidské osoby. Že nešlo jen o nahodilé barbarství, nýbrž o promyšlený postup, nejlépe dokládá okolnost, že i v sovětských lágrech se postupovalo podobně.
Ale není třeba sahat pro příklady tak drastické.
Dokonce i tam, kde se nám žije docela dobře a nic
nám vlastně nechybí, podezřele přibývá situací, kdy se cítíme a kdy se chováme všichni stejně: bydlení, oblékání, stravování a dokonce i zábava jsou dnes stále častěji "masové", to jest charakterizované jen počty, objemy nebo procenty. A na rozdíl od vězňů v koncentračních táborech to všechno přijímáme dobrovolně a bez odporu, protože je to pohodlné - a snad to ani jinak nejde.
Stesky na uniformitu masové konzumní společnosti by se snad ještě daly odbýt jako pouze estetické,
nebýt ovšem toho, že se "masově" začínáme také sami chovat. Nejlépe je to vidět na různých drobných pošetilostech. Tak vezme-li si někdo do hlavy, že chce jezdit autem, nic proti tomu - pokud si ti ostatní vezmou do hlavy něco jiného. Ale je-li nás najednou pár stovek milionů, vzniká zcela neřešitelný problém. Dokud se na Karlštejně scházelo v neděli pár turistů, mohli si ho v klidu prohlédnout a bylo všechno v pořádku. Když se tam chtěl jet podívat každý a začaly to být tisíce, museli ho pro veřejnost zavřít - jinak by z něho nic nezbylo.
Zatím jsme hovořili jen o vnějších projevech masovosti , masového chování. V mase, lépe řečeno v
návyku na masové chování se ovšem nepozorovaně ztrácejí jisté lidské schopnosti, na nichž je existence lidských společností konec konců závislá. Jednou z nich je třeba odpovědnost , schopnost přičítat si své činy a nést i jejich důsledky, jednat s vědomím těchto důsledků. Když parta opilých kamarádů poničí železniční vagón, bude to asi muset nahradit. Je-li jich ale pár set nebo tisíc, zaplatí to celé dráha nebo pojišťovna - zřejmě proto, že tu už nejde o lidské jednání, ale o živelní katastrofu. Ty nejhorší škody ale nepáchají masy jako fanoušci ve vlaku, ale ve volebních místnostech: tam totiž mohou rozhodovat o tom, kdo bude řídit státy. Tentokrát bez jakékoli osobní odpovědnosti.
Masové chování svědčí o jakémsi oslabení osoby: člověk si netroufá jednat sám a stále
častěji se řídí podle ostatních. Sociologové a sociální psychologové, kteří se snaží nalézt příčiny této „socializační krize“, uvádějí zpravidla dvě. První je složitost moderní společnosti, která je pro člověka stále méně průhledná, takže je pro něj stále obtížnější pochopit své místo v této společnosti a tak ji také přijmout za svou. Jeho jednání je pak velmi nejisté a potřebuje potvrzení „masy“ nerozlišených, ale početných druhých. Druhou překážkou úspěšné a účinné socializace , to jest zasazení do společnosti, je značná roztříštěnost „světových názorů“, výkladových a hodnotových rámců, které se tak navzájem zpochybňují a vyvracejí, které však přesto jednající člověk ve společnosti nutně potřebuje. Protože konkurence mezi různými výklady světa vedla v novověku k těžkým konfliktům, snaží se současné společnosti o „hodnotovou neutralitu“ a pokládají vytváření celkového pohledu na svět a místo člověka v něm za soukromou záležitost. O to naléhavější je pak ale i potřeba, aby pro tuto náročnou činnost byl každý přiměřeně vybaven a nestával se tak snadno kořistí různých masových „vůdců“. [5] Osoba se ovšem ocitla v ohrožení ještě také z jiné strany, a to z docela jiných důvodů. Věda , jak věděl už Aristotelés , nemůže být nikdy o jednotlivém: všímá si jen toho, co je obecné. Proto je i jednotlivá, zvláštní lidská osoba zásadně mimo obzor vědy a i psychologie se (jakožto věda) zabývá jen tím, co je na ní vždycky stejné, všem (nebo aspoň mnohým) společné. Pod dojmem úžasných úspěchů vědy v minulém století vzniklo cosi, čemu se pak říkalo "vědecký světový názor": přesvědčení, že skutečné je jen to, co vidí a studuje věda. To ostatní, co věda nevidí, případně vidět nemůže, jsou jen jakési přeludy nebo pověry, lidská přání a sny. A do této kategorie pak padla pochopitelně i lidská osoba. Mnozí se snažili "dokázat", že člověk vůbec není svobodný, že si jen představuje, jak je zvláštní a odlišný od ostatních živých tvorů, a že si své představy o sobě samém pak jen promítá do okolního světa.
Že by to, co je zvláštní a jedinečné, nebylo skutečné, to si už dnes myslí málokdo.
Přesto z onoho zvláštního domněle "vědeckého" postoje mnoho věcí zbylo. Předně dodnes určuje obsah toho, co se učí ve školách. Nebýt literatury a dějepisu, byla by i škola dodnes jen o tom, co je "obecné". To by samo nebylo ještě žádné neštěstí. Ale v důsledku toho přetrvává neurčitý pocit, že o tom, co je na každém z nás zvláštní, se vlastně nedá a dokonce jaksi nesluší hovořit, že to není téma pro vážné a věcné přemýšlení. Jenže o tom, o čem nikdy nemluvíme, se mluvit ani nenaučíme: nevíme, jak na to. A právě v tomto ohledu by tato knížka chtěla pomoci. Ukázat, předvést, jak se dá i o lidské osobě a její jedinečnosti hovořit, aniž bychom zabředli do soukromí, do nezávazných dojmů a pocitů.
Na rozdíl od jiných témat je totiž lidská osoba obtížně dostupná. Není ji vidět, nedá se na ni ukázat, nedá se vyfotografovat ani zvážit. Ačkoli každý, kdo mluví (ale také poslouchá, píše nebo čte), je jistě osoba, obrací se většinou k něčemu jinému, k něčemu mimo sebe. Mluví o počasí, o jídle, o šatech, o hokeji. Dokonce i když bude hovořit o sobě, bude to nejspíš o tom, co ráda jí, co si koupí na sebe, kam půjde na koncert - sotva o sobě samé. Osoba jako taková je nám druhým přístupná jen v tom, co sama nabízí, čím se projevuje navenek. Jak se tváří, jak jedná, co říká. Ani do velice blízkého člověka nikdy nevidíme a může nás velice překvapit: "Tohle bych do tebe nikdy neřekl!" Vedle těchto nepřímých náznaků druhé osoby je tu ovšem také naše vlastní vnitřní zkušenost se sebou samými, jenže tu zachytit je ještě daleko obtížnější. Člověk se to musí teprve naučit. A učí se to zase, jak uvidíme, zejména na druhých.
Osoba jako pojem
bangpass
free sex cams